Hana Chudobová

1| Jak ses dostala ke klavíru, kdo a v kolika letech Tě přihlásil?

Byla to skoro náhoda. Jako malá jsem hrála na flétnu ve škole a paní učitelka, která nás měla na starosti řekla, že po skončení hry na flétnu bych mohla zkusit soukromou školu pro mě v té době neznámé P. Akritidu. Našim to přišlo jako dobrý nápad a tak mě vzali na talentovky. Doteď si pamatuju, jak jsem z toho byla unešená, protože Pamfilia se úplně vymykala zajetým normám a zážitkům mých kamarádů, kteří chodili do klasické ZUŠ. Když jsem nastoupila, bylo mi 12 let.

2| To jsi měla malý handicap oproti ostatním, kteří začínají třeba v 5 letech. Pro Tebe to ale nebyla překážka a rychle jsi vše dohnala. Filmové melodie máš zjevně v oblibě. Dokonce jsi s námi hrála i skladby jako Forrest Gump a to dokonce s orchestrem! To se málokomu na ZUŠ či na konzervatoři poštěstí. Byl to pro Tebe nejlepší klavírní zážitek anebo to „přebilo“ něco jiného?

Když se dívám zpátky, bylo to úžasné. Neznám pocit, který by se tomu vyrovnal, ale musím říct, že jsem hodně trpěla trémou, takže si z toho pamatuju svoje rozklepané ruce, povzbuzující pohled p.uč. Akritidu, následný potlesk a hroznou úlevu.

3| Prozradíme na Tebe, že jsi chvíli studovala na naší ZUŠ také sólový zpěv. Je pochopitelné, že na gymnáziu už bylo času méně a bylo potřeba ubrat alespoň zpěv. S tatínkem jsi zvládla hrát na klavír Falling slowly a k tomu s ním zpívat duet. To už je vyšší liga! Myslíš, že si i po Tvém ukončení vzdělávání na ZUŠ doma společně zahrajete/zazpíváte?

Mám ráda tátův zpěv a když hraje na kytaru, tak mám pocit klidu (pokud náhodou netrénuje nějakou napalovačku:). Většinou zpíváme a hrajeme na Vánoce a myslím si, že už je to skoro tradice. Teď už na společné hraní není tolik času, ale je to něco, o co bych nechtěla přijít.

4| Jsi úspěšná soutěžní hráčka. Před založením ZUŠ jsi chodila do Hudební školičky PAMFILIA v Šumperku a se svou spoluhráčkou vyrazila na Celostátní soutěž C. Ditterse z Dittersdorfu. Co to bylo za soutěž, jak se Ti hrálo a získali jste nějaké ocenění?

Tehdy jsem to brala vážně a taky naši mě v tom podporovali. Jediný problém byl s trémou.. Pořád jsem byla hodně nervózní z vystupování před ostatními a jestli si dobře vzpomínám, řešili jsme to i nějakými bylinkovými bonbony na uklidnění a koncentraci:). Pamatuju si, že jsme s Alenkou hodně trénovaly a daly jsme tomu spoustu času. Skončily jsme o pár bodů na druhém místě, ale pro mě to v tu chvíli byla spíše radost z překonání sama sebe a až potom několik dní poté jsem si říkala, jestli by to ještě s alespoň jednou hodinou trénování navíc nedopadlo na první místo. Ale tohle bylo jen těch pár chvil, co jsme hráli před porotou. Upřímně řečeno, mnohem důležitější pro mě bylo to, že pro nás někdo naplánoval cestu na soutěž i s výletem zároveň. Jeli jsme tam jako dvě soutěžní dvojice plus p.uč. Akritidu a Honza Sedláček. I teď, když to píšu si pamatuju, že to bylo výborný… od příjezdu, ubytování se, noční procházky, další den soutěže, obědu v restauraci a návštěvy muzea na cestě zpátky… nevím, kde jinde tohle učitelé dělají pro své žáky.

5| Moc gratulujeme k tak velkému úspěchu! Přece jen celostátní soutěž je výběr toho nejlepšího z celé republiky. Jak probíhaly přípravy? Bylo to náročné? Naučila ses pracovat jiným způsobem než do té doby? Co Ti soutěž přinesla?

Přípravy byly náročné, ale bavilo mě to. Naučila jsem se pracovat v týmu. Soutěž mi přinesla nové zkušenosti a pocit, že jsem na správném místě.

6| Letos jsi na poslední chvíli velmi ochotně a pohotově zastala funkci instruktorky na naší akci Hudbobraní. Jako mladší jsi na tuto akci jezdívala jako účastník. Kolikrát jsi byla na Hudbobraní a jak se Ti akce jevila z druhého úhlu pohledu?

Miluju Hudbobraní. Dříve se tyto „tábory“ jmenovaly Beruška a od svého nástupu do školy jsem nevynechala ani jeden. Tedy myslím ty letní, dokud jsem ještě měla věk na to, jezdit jako žák. Vždycky mi přišlo, že tam na sebe všechny aktivity navazují přirozeně a těšila jsem se na každou z nich. Nechápala jsem, proč vedoucí spí o poledním klidu. Po tom, co jsem sama byla vedoucí a to navíc jen pomocná a neplánovala jsem celou akci s ostatními učiteli dopředu, jen jsem dostala vypracovaná skripta programu do rukou, jsem pochopila, jak náročné to je. Taky jsem spala o poledním klidu:) Ale děti byly úžasné… Tolik energie, takové zapálení do práce, pokud tohle budou číst rodiče dětí, co tam byly, smekám před Vámi, protože tohle chování není standard.

7| Jako studentka 3. ročníku gymnázia už zřejmě trošku koketuješ s otázkou, co dál? Jaký je tedy Tvůj směr a plán na přijímací zkoušky?

Tohle je složitá otázka. Na gymnáziu jsem chtěla studovat, protože jsem nevěděla, kam po základní škole. Teď jsem ve 3. ročníku a úplně jasno stále nemám. Aktuálně ale přemýšlím nad interiérovým architektem nebo žurnalistou.

8| Co bys vzkázala našim malým žákům jako absolventka? Vzpomínáš na své začátky? Byly těžké – popř. v čem?

Moje začátky byly úplně jednoduché. Opravdu mě hra na klavír bavila a s každou zahranou skladbou jsem chtěla znát a umět víc. Trochu problém přišel, když mě něco nebavilo. Snažila jsem se, ale když mi skladba nesedla, tak mi celé učení šlo těžko a mnohem déle. P.uč. Akritidu to se mnou vždycky ale zkusila, a pokud to opravdu nešlo, vybraly jsme skladbu podobného typu, která mě poté bavila mnohem víc. Mladším žákům bych poradila nevzdávat se, protože i já jsem měla období, kdy jsem chtěla skončit, ale nakonec jsem ráda, že jsem zůstala.

Děkujeme Ti za rozhovor a přejeme Ti hodně štěstí a pevných nervů při zdolávání svých nelehkých cílů!