Jana Drásalová

1| V kolika letech jsi začala hrát na klavír a kdo a proč Tě do Pamfilie přihlásil?

Ještě před tím, než jsem začala hrát na klavír, jsem hrála na zobcovou flétnu. Zhruba v 8 letech jsem začala chodit do klavíru. Začalo to tím, že jsem byla s maminkou na nějakém koncertě Pamfilie. Mamka se mě zeptala, jestli bych nechtěla hrát na klavír nebo na housle a já, jelikož moje mamka hraje na klavír, jsem řekla, že chci hrát spíš na klavír. Takže mě mamka přihlásila. Klavír jsem si moc oblíbila, díky mé skvělé paní učitelce Petře Akritidu.

2| Zahrála sis někdy i s mamkou? Jak to vypadá u vás doma – jaké máte hudební nástroje a kdo na co hraje nebo hrál?

S mamkou jsem hrála hodně jako malá nějaké čtyřručky. Byla ráda, že na koncertě nehraje sama. Doma je to občas blázinec. Já hraji na klavír, mamka na kytaru a někdy se k nám přidá i Marek s bubínkem. Taťka sice na nic nehraje, ale když se nám jednou pokazily klapky na klavíru, tak je dokázal opravit.

3| Jaký máš doma klavír? Jsi s ním spokojená?

Doma máme piano Marha. Je už celkem starý, někdy vypadávají klapky. Například u skladby Španělská. Má to ale jednu výhodu, když hraji doma tak to není nic moc, a když přijdu hrát k paní učitelce nebo když hraji na koncertě, tak je to o moc lepší. Jako to přísloví: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

4| Máš nějakou nejoblíbenější skladbu, kterou jsi v Pamfilii hrála? Vybrala sis ji sama nebo ti ji vybrala p. učitelka P. Akritidu?

To je těžká otázka. Většinu skladeb jsem si totiž vybírala sama. Některé mi samozřejmě vybírala i p. učitelka. Hrála jsem prostě to, co se mi líbilo. A to se mi na Pamfilii líbí nejvíc, že nemusíme hrát jenom nějaké etudy. Ale mezi mé nejoblíbenější patří asi Cannon in D. Tuhle jsem si myslím vybrala sama. Je to moc hezká skladba. Nikdy mě neomrzí ji hrát.

5| Co je podle tebe na studiu klavíru nejtěžší? Měla jsi někdy klavírní krizi, že jsi chtěla skončit a raději si jít ven zaběhat než cvičit na klavír?

Pro mě je určitě nejtěžší hrát pomalu a v pianu. Pořád na tom ještě pracuji. Teď se možná ztrapním, ale trošinku mi dělá problém číst z not basový klíč. Jinak si myslím, že všechno jde, když se chce.

Ano, krizi jsem měla, když mi třeba něco nešlo, tak mě to i nebavilo a měla jsem chuť jít dělat něco jiného. To ale nešlo, musela jsem se přes to prostě dostat. Nakonec jsem se to ale vždycky naučila.

6| Často jsi hrála i s kamarádkami. Byly to čtyřručky nebo třeba trio se zpěvem. Co tě baví víc – když hraješ sama nebo s někým?

Těžko říct. Když hraji sama, tak to nemám komu pokazit, jen sobě. Když ale hraji s někým, je to větší odpovědnost. Ale asi je to lepší s někým, že na to nejsem sama.

7| Jaké máš plány do budoucna? Kde by ses chtěla v životě uplatnit?

Asi bych chtěla být učitelka na prvním stupni. Trošku mě láká i nějaký interiérový design. To se ale může kdykoliv změnit. Určitě bych ale chtěla pracovat s lidmi. Mám spoustu plánů, co se týče cestování. Chtěla bych toho co nejvíc zažít. Hlavně chci být šťastná a užívat si života.

8| Co bys vzkázala našim malým žákům jako absolventka? Vzpomínáš na své začátky? Byly těžké – popř. v čem?

Vzkázala bych jim, aby dělali to, co je baví. To je podle mě to nejdůležitější. Hlavně nic nevzdávat dopředu a vytrvat. Vzpomínám si moc dobře na stupnice a akordy, ty mě vážně nebavily, ale vždy jsem je nějak zvládla. Z těch mých „začátků“ mě nejvíc bavily improvizace. Na těch jsem se mohla vyřádit. Jednu jsem hrála dokonce na koncertě. Teď mi to přijde těžší, než když jsem byla malá. Čím jsem starší, tím víc je učení a těžko se najde na něco čas. Asi bych si na začátku nemyslela, že to dotáhnu tak daleko, ale zvládla jsem to a teď je ze mě absolventka.

Děkujeme Ti za rozhovor a přejeme Ti hodně štěstí do překonávání dalších životních výzev!