Lucie Driemerová

1| Není to tak dlouho, kdy Ti rodiče koupili housle tzv. 7/8 velikost, s ohledem na Tvojí malou ruku. Není to běžná velikost, sehnat je jistě bylo náročné. Kde jste je kupovali?  Jak se Ti na ně hraje a znějí Ti příjemně?
Jelikož to není běžná velikost houslí, bylo trošku těžší a trvalo déle, než jsem nějaké našla. Díky mé paní učitelce, která mi je ochotně sehnala, mám konečně vlastní housle a cítím se víc svobodná a zároveň starostlivá o ně. Také jsem nechtěla tmavé housle, protože mi přišly takové smutné a já chtěla, aby zářily a svítily jako sluníčko. Proto jsem si vybrala světlejší barvu do oranžova. I když to byl specifický výběr, paní učitelka mi pomohla najít housle, a to u pana Mistra Jana Kužela v Brně. Na housle se mi hraje nejen líp, když vím, že jsou moje, ale i protože se mi i vzhledově moc líbí. Zvuk, který z nich vychází, není úplně stejný jako u všech houslí a má takovou pěknou barvu tónu, která se mi líbí.

2| Před 3 lety se škola přestěhovala do nové budovy. Prošla zásadní opravou. Na její obnově se velkou měrou podílel i Tvůj tatínek. Obnáší to mnoho času, který asi chybí doma, jak to vnímáš Ty?
Je skvělé, že se můj táta mohl podílet na opravě budovy, protože v ní pak můžeme všichni hrát pohromadě. A je lepší mít svůj vlastní prostor, než být v pronájmu. Ale vlastní prostory nejsou všechno, důležité je to, co se odehrává uvnitř nich. Také prostory pro orchestr jsou velmi pěkné. Je pravda, že to obnáší dost času a občas doma chyběl, ale je dobře, že takto mohl pomoci.

3| Absolvovat 2.stupeň je vlastně 11let úporné práce. Stálo to za to, nebo Ti ten čas někde chyběl?

Ano to sice je, správné držení těla, úchop houslí a smyčce ve správném úhlu. Vydržet mozoly na rukou, bolest zad. Hodiny práce a dřiny nad něčím, co je těžké, ale i přes to, že to hned nejde, nehroutím se. Snažím se dál, dokud to není dokonalé tak, jak chci. Díky houslím za těch 11 let jsem se naučila disciplíně a trpělivosti a to mi pomáhá i v reálném životě.

4| Jak vidíš budoucnost, zůstanou housle stále Tvým koníčkem, nebo se chceš věnovat něčemu jinému. A proč?

Nikdy bych nevyměnila čas strávený u houslí za něco jiného. Jsem i ráda, že přes krizi po 7 letech hraní jsem to nevzdala a pokračovala dál. Myslím si, že housle budou do konce mého života příjemným společníkem a kdo ví, třeba půjdu i někam dál skrz hudební směr. Někdy bych si i ráda zahrála v orchestru s koncertními mistry. Vždy mě fascinovalo, jak všichni hrají v orchestru jako jeden nástroj a soustředí se na každý pohyb, nádech a musí na sebe reagovat jakoby se navzájem domlouvali skrze tóny. Ti, co chtějí začít s houslemi, musí počítat s úroky, ale ty se vrátí a výsledky jsou k nezaplacení. Ne každý má tu trpělivost u něčeho zůstat takhle dlouho a pokračovat ještě dál. Chtěla bych tím říct svým vrstevníkům a těm, co vzhlíží k těm starším, že když je něco opravdu nadchne, tak ať do toho jdou s celým svým srdcem a i když se něco hned nepodaří, ať to nevzdávají a hlavně, ať jim to dělá radost. Protože když někoho hudba naplňuje, je to hned znát v přednesu, než když někdo hraje jen z povinnosti. Chtěla bych poděkovat hlavně mé paní učitelce, že se mnou měla tu trpělivost a vydržela se mnou celých 11 let od mala až po dospělost. Byla pro mě oporou v houslích, ale i v těžkých situacích, které mě v životě potkaly. Nikdy jsem ji nebrala jen jako učitelku houslí, ale i jako součást mého života. Děkuji za všechno.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů do dalšího života.