Barbora Klimešová

1| Barunko, při hledání fotografií z období Tvého studia 2.stupně, našla paní ředitelka foto z období rekonstrukce budovy, ve které nyní probíhá výuka. Přiložili jste ruku k dílu i s maminkou a tatínkem. Škrábání starých nátěrů určitě nebyla příjemná práce. Bolí záda, ruce a kdoví co ještě. Dá se to nějak porovnat s hraním na housle, kdy bolí záda, ruce a kdoví co ještě?
Myslím, že se tohle těžko porovnává. Ale pomoc při rekonstrukci jsme hlavně vnímali jako budování prostorů pro další vzdělávání. Škrábání zdí určitě nevyžaduje tolik trénování a píle jako hra na housle.  Rozdíl hlavně vnímám v tom, že u houslí jde o dlouhodobé a cílené úsilí. Ta námaha má jiný rozměr. Není jen fyzická, ale i psychická spojená se soustředěním a odpovědností. Obě zkušenosti mě něco  naučily a jsem za ně ráda. Protože pokaždé co přijdu do třídy, kde mám hodinu, si vzpomenu že jsem byla součástí.

2 | Jak jsi sama konstatovala, 12 let hraní to už je kus života. Houslista nemůže mít dlouhé nehty, což určitě musí být nepříjemné, zvlášť pro mladé dívky. Špatně se hraje s rolákem, nebo kapucí na mikině, s řetízky na krku a to ani nemluvím o míčových sportech, Většinou tuhnou prsty. Prostě samá omezení. jak ses s tím vyrovnávala?
Je pravda, že 12 let hraní na housle je opravdu dlouhá doba. Když se na to podívám zpětně, některá omezení jsem samozřejmě vnímala. Například jenom přemýšlet nad tím, co si vezmu na sebe, aby se mi dobře hrálo. Nebo u sportu si dávat pozor a hlavně trénink přizpůsobit mým hodinám houslí. Ale popravdě, časem jsem to přestala brát jako omezení. Spíš to byla daň za něco, co mi dávalo radost. Člověk si zvykne rychleji, než by čekal. A když něco  dělá 12 let, stane se to součástí jeho života natolik, že už mu to ani nepřijde zvláštní.